Citlivka

Protože jsem nutně potřebovala doporučující dopis, odhodlala jsem se přihlásit na charitu. První, s čím jsem se setkala, bylo značné zklamání, když po telefonu ihned bystře odhalili, že nejsem muž. Když jsem jim sdělila svou výšku a váhu (na kterou se vzápětí neomaleně zeptali), hluboce si povzdechli a oznámili mi, že dospěláka, kterého bych unesla, prostě nemají. V tu chvíli jsem pochopila rozsah celé té katastrofy. Já nebudu nikomu dělat společníka, ale mám se o něj starat se vším všudy, což mě absolutně nenapadlo vzhledem k tomu, že nemám pro nic takového žádný trénink. Zaúpěla jsem. V momentu zoufalství jsem se neuváženě zeptala: „A děti nemáte?“ „Máme.“

Tak začala moje charita. Každý čtvrtek jsem se chodila starat o postižené děti. První den jsem přišla bílá jako křída, o děti jsem se nikdy nestarala, ani jsem nechtěla a obávala jsem se, že tento pocit bude vzájemný. Nebyl. Během prvních asi pěti minut na mě naskákaly hned 3 děti, a ty se staly mými nerozlučnými přáteli po zbytek mojí dobrovolnické činnosti, a přestože jsem se snažila starat o všechny stejně, tyhle 3 byly "ty moje".

Následující týden jsem zaskočila sama sebe, když jsem v den, kdy mám volno, radostně vyskočila v 7 ráno a začala se chytat do stacionáře (pro pochopení situace, dobře se mi vstává kdykoli po 10. hodině ranní). Nebudu zapírat, že to mohlo mít mimo jiné co dočinění s faktem, že všichni ostatní v ústavu se nacházeli ve věkové kategorii 50+ a děti mi pořád chodily říkat, jak jsem krásná.

Hned další týden jsme doma provedli generální čistku hraček a já (přemítaje o skromnosti, střídmosti a o tom, jak jsme proboha přišli k tolika věcem) jsem vezla plné auto hraček, které už jsme nepotřebovali, dětem. Jejich nadšení vystřídal děs, když uviděly velkou plyšovou pumu, která, přiznávám, nevypadala úplně přátelsky (i když já osobně ji považuji za nadmíru krásnou a elegantní). Všechny do jednoho se jí tvrdošíjně odmítaly dotknout, což se později ukázalo jako velmi užitečné. Kdykoli bylo děti potřeba odněkud vyhnat, hodila se tam puma (plyšová!!).

Následující týden se však nebohá puma včlenila do společnosti možná víc, než chtěla. Když jsem přišla, děti ji vozily v nákupním vozíčku po místnosti a to tak, že hlavu měla uvnitř a nohy jí čouhaly ven.

Tohle všechno píšu, protože už s dětmi nepracuji. Minulý týden jsem je viděla naposled. Na začátku jsem se těšila, jak si čtvrtky zase pospím, a na konci jsem musela odejít, když si šly děti po obědě lehnout, abych se s nimi nemusela loučit, protože to bylo napořád. Po cestě domů jsem přes krokodýlí slzy neviděla vůbec nic a poučení z tohoto příběhu plyne takové, že krom útulku, kam nesmím chodit, protože bych si vzala domů úplně všechny psy, i ty nejošklivější a nejzlejší, nesmím za žádnou cenu pracovat ani s dětmi.