Tohle je válka!

Jsem tu opět a tentokrát s mnohem vážnějším tématem – ovocem Obamova milovaného „Arabského jara“. Už tři americké ambasády byly napadeny. V Egyptě, Libyi a Jemenu. Americký ambasador byl zabit v Libyi, spolu s ním 2 členové jeho ochranky, američtí vojáci. Jenže! Oni nebyli na ambasádě! Protest nebyl spontánní, jak se všem snaží prezident Obama namluvit. Byl plánovaný. Diplomat J. Christopher Stevens byl postrádán prakticky od samého začátku protestů. Jeho tělo bylo nalezeno až později. Libyjští extremisté jej však sledovali už déle a čekali, až propukne protest, aby zaútočili. Je to poprvé od roku 1979, kdy za násilných okolností zahynul americký ambasador v zahraničí. Obamova reakce? „Jsem unavený, budu to řešit ráno.“ Zatímco republikánský kandidát Mitt Romney okamžitě vystoupil a vyjádřil soustrast všem blízkým, prezident Obama spal. Nezúčastnil se dokonce ani briefingu na téma ambasád na blízkém východě, patrně nemá potřebu se v této oblasti o ničem informovat. A aby toho nebylo málo, odmítl se vidět s premiérem Izraele, patrně jediného spojence na blízkém východě, kterého USA po čtyřech letech Obamovy příšerné zahraniční politiky má. Izraelský předseda vlády, který se nacházel v New Yorku, dokonce nabídl, že přiletí do Washingtonu. Obama byl však příliš zaneprázdněn – na rádiové stanici měl rozhovor s DJ Pimp with the Limp. Neméně zajímavá je Obamova teorie, co útoky na americké ambasády způsobilo. Všichni jste jistě slyšeli o onom anti-muslimském filmu. Tady přikládám link, abyste si sami mohli udělat obrázek: https://www.youtube.com/watch?v=qmodVun16Q4 a ano, tohle už bylo na youtube mnohem dříve, než se útoky odehrály. Vrcholem všeho bylo, že zatímco se Obama omlouvá za tento snímek, zapomíná na to, že druhá strana vraždila! A aby toho nebylo málo, Libye vystoupila s prohlášením, že protesty nebyly s tímto videem nikterak propojené. Jedná se jednoduše o anti-americký protest, což všichni kromě Obamy a jeho poradců museli pochopit, když se všude pálily americké vlajky. Obamova reakce? Tvrdí, že to není pravda a dál těmto zemím posílá miliardy dolarů, které jsou zoufale potřeba na oživení domácí ekonomiky. Tak koho byste v listopadu volili?

Zítra vstanu a opařím se čajem

Respektive vodou z brambor, ale k tomu později. Bystřejším jistě neuniklo, že název blogu i každého článku je též názvem filmu či seriálu a ti, co český snímek „Zítra vstanu a opařím se čajem“ viděli, pochopí i následující narážku – kéž bych se byla hned ráno udusila rohlíkem!

Amerika je zvláštní země a můj přítel je zvláštní Američan. Dnes ráno se probudil a za pokřiku: „Sakra, sakra, sakra, sakra!,“ vyběhl do práce neosprchovaný, s rozcuchanými vlasy a o 2 hodiny později, než měl původně v plánu se slovy do půlnoci jsem doma. Splácl si sendvič s burákovým máslem a džemem a byl v trapu. Jen pro představu to bylo v 7 ráno.
Později téhož dne jsem se rozhodla, že uvařím. Abych přiblížila situaci – mé největší dílo byly zatím palačinky. Statečně, na své schopnosti nehledě, jsem si jako cíl určila pečené kuřecí rolky obalené ve slanině a bramborovou kaši. Maje mamku na telefonu, pustila jsem se do díla. Nejprve jsem vyhodnotila, že jediný plech, na kterém budou rolky dostatečně blízko u sebe, aby se nerozmotávaly, je dortová forma. Vzhledem k tomu, že celý národ zde razí heslo „Everything is bigger in Texas,“ veškeré další nádobí bylo zhruba třikrát větší, než jsem potřebovala. Rolkám se dále věnovat nebudu, neboť věřte nebo ne, s nimi už jsem žádné potíže neměla a chutnají i vypadají tak, jak mají.
Mnohem větší drama se odehrálo na plotně, kde mi vřely brambory. Vedle nich ležela utěrka, kterou jsem používala na vytahování plechu (rozuměj dortové formy s masem) z trouby. Vypozorovala jsem zajímavý fakt, a to že teplo z trouby uniká místními spirálovými plotýnkami. Bohužel až ve chvíli, kdy se mi ze zmíněné utěrky, která shodou okolností ležela na nepoužívané plotýnce, začalo kouřit. Lekla jsem se, strčila do brambor a opařila se. Přes veškerá úskalí, která mi místní kuchyň připravila, jsem nakonec dospěla ke zdárnému konci a večeře, kterou jsem připravila, chutnala skoro jako od maminky.
Poučení z této příhody? Nevařit!!!

A je to...

Tak nakonec jsem i já přinucena začít psát blog. Shodou okolností tou stejnou osobou, která mě donutila založit si facebook, protože neměla s kým hrát Pet Society. Bez legrace.
Můj plán spočívá v tom, že se pokusím napsat alespoň jeden příspěvek každý týden. Je prakticky jisté, že tento plán ztroskotá někde mezi druhým a třetím týdnem, jinými slovy až něco napíšu, tak něco napíšu.
Abych objasnila název svého blogu – The Breakfast Club je název filmu, jak možná někteří ví. Jedná se o naprostou klasiku z roku 1985, kterou nemohu než doporučit. A jako důkaz kvality doplním, že v roce 2008 byl časopisem Empire zařazen mezi 500 nejlepších snímků všech dob :-).

Přestože mezi své blízké přátele řadím Kaley, která umí na hlavě učesat naprosto cokoli maje pochopitelně dokonalý make-up (a která změnila můj život, ačkoli jsem nikdy neviděla jinde než na youtube), nebude tento blog zaměřený pouze na módu, kosmetiku a vlasové produkty. Primárně bych chtěla psát o věcech, nad kterými jsem se zarazila a zamyslela. Jako například, že Američani opravdu jedí sendvič s džemem a burákovým máslem (namažou na jeden krajíc jedno, na druhý druhé a splácnou to dohromady), a to téměř denně. Víc k tomuto tématu, až seberu odvahu to ochutnat. No a zcela logicky budu psát o věcech, co mě nadchly, stejně jako o těch, co mě znechutily (žhavým kandidátem je tvorba vysokoškolského rozvrhu).  To by bylo k úvodu vše a já jdu nakupovat.