Po 18 letech marného snažení doma,
pokusila jsem se pro změnu donutit mého snoubence pořídit si psa. K mému
neskonalému překvapení to fungovalo. Problémy však nastaly hned záhy. Vzhledem
k hluboce zakořeněným charitativním sklonům mé drahé polovičky, jediný
pes, kterého byl ochoten pořídit, byl z útulku. To by až tak nevadilo
v případě, že bychom měli dům a zahradu a kupovali velkého psa,
v útulku je jeden hezčí než druhý, my ale potřebovali malého psa a ať jsem
se snažila sebevíc, všichni podle mě vypadali takhle...
A co bylo vůbec nejhorší, zjistila jsem,
že jediný malý pes, který se mi hrozně moc líbí je francouzský buldoček. To
nezní jako katastrofa, chápu, ovšem ve zdejších končinách se jejich cena
pohybuje mezi 40-60 tisíci korunami a ne, to platit nebudu. Napadlo mě, najdu
je v útulku!... Našla jsem 4. Jeden byl plešatý, druhý hluchý, třetí
chromý (všichni stáli 10 000 – vypadám-jakože-jsem-se-zbláznila?) a čtvrtý byl
Preston. Vypadal nezávadně, přestože stál desetinu, a tak jsme o něj zažádali.
Po infarktové situaci, kdy nám oznámili,
že už o něj zažádal někdo jiný, aby nám o 5 minut později napsali: „Hej,
v pohodě, oni jsou mimo město, jste na řadě první,“ vydali jsme se
nakupovat výbavu. Kdybychom jen tušili...
V sobotu jsme se úplně nervózní a
nalačno vydali pro psa. Když nám ho ukázali, několik věcí bylo zcela jasných.
1. Jde
s námi domů.
2. V žádném
případě se nevejde do postele, co jsme mu koupili.
3. Máme
malý obojek.
To, že je to podle mě nejkrásnější
francouzský buldoček na světě nic nemění na faktu, že je dvakrát tak velký, jak
by měl být, a do své postele si mohl stěží sednout. A tak jsme šli, všechno
jsme vrátili a vyměnili za dvojnásobně tak velké, aby si příšera měla kam
lehnout a z čeho žrát. A to byl teprve první den...
Prestone, pozdrav čtenáře!
