Ti, co stejně jako já, vyrostli na foglarovkách, a kterým se
tajil dech při čtení Hochů od Bobří řeky, a nechápali, jak sakra mohl Mirek
Dušín neříct ani jedno sprosté slovo, jistě ocení, že Stínadla opravdu
existují! Možná někomu neřeknu nic nového pod sluncem, ale já jsem byla
naprosto zaskočena, když jsem zjistila, že proslulý kostel Sv. Jakuba se
nachází v Praze jen kousek od mého oblíbeného a hojně navštěvovaného
Palladia.
To by celé ještě nebylo až tak ohromující. Co mi ale vskutku
vzalo dech, bylo, jak opravdově to místo působí. Po zdi v ulici „Ve Stínadlech“ jsou nalepeny vzkazy pro Vonty, obrázky ježka v kleci a pro
ty, co viděli černobílý film, připomenu, že právě na této zdi se objevil Široko
v černé peleríně a bílé masce.
Není to žádné muzeum tvorby Jaroslava Foglara, je to jen
cihlová ulice, ale přesto stojí za to tam seběhnout, třeba zrovna když budete
v již zmiňovaném Palladiu. Už jen pro ten poct „projít se po Stínadlech“.
Protože jsem nutně potřebovala
doporučující dopis, odhodlala jsem se přihlásit na charitu. První, s čím
jsem se setkala, bylo značné zklamání, když po telefonu ihned bystře odhalili,
že nejsem muž. Když jsem jim sdělila svou výšku a váhu (na kterou se vzápětí
neomaleně zeptali), hluboce si povzdechli a oznámili mi, že dospěláka, kterého
bych unesla, prostě nemají. V tu chvíli jsem pochopila rozsah celé té
katastrofy. Já nebudu nikomu dělat společníka, ale mám se o něj starat se vším
všudy, což mě absolutně nenapadlo vzhledem k tomu, že nemám pro nic takového
žádný trénink. Zaúpěla jsem. V momentu zoufalství jsem se neuváženě
zeptala: „A děti nemáte?“ „Máme.“
Tak začala moje charita. Každý
čtvrtek jsem se chodila starat o postižené děti. První den jsem přišla bílá
jako křída, o děti jsem se nikdy nestarala, ani jsem nechtěla a obávala jsem
se, že tento pocit bude vzájemný. Nebyl. Během prvních asi pěti minut na mě
naskákaly hned 3 děti, a ty se staly mými nerozlučnými přáteli po zbytek mojí
dobrovolnické činnosti, a přestože jsem se snažila starat o všechny stejně, tyhle 3 byly "ty moje".
Následující týden jsem zaskočila
sama sebe, když jsem v den, kdy mám volno, radostně vyskočila v 7 ráno
a začala se chytat do stacionáře (pro pochopení situace, dobře se mi vstává kdykoli po
10. hodině ranní). Nebudu zapírat, že to mohlo mít mimo jiné co dočinění s faktem,
že všichni ostatní v ústavu se nacházeli ve věkové kategorii 50+ a děti mi
pořád chodily říkat, jak jsem krásná.
Hned další týden jsme doma
provedli generální čistku hraček a já (přemítaje o skromnosti, střídmosti a o tom, jak jsme proboha přišli k tolika věcem) jsem
vezla plné auto hraček, které už jsme nepotřebovali, dětem. Jejich nadšení vystřídal
děs, když uviděly velkou plyšovou pumu, která, přiznávám, nevypadala úplně
přátelsky (i když já osobně ji považuji za nadmíru krásnou a elegantní). Všechny do jednoho se jí tvrdošíjně odmítaly dotknout, což se
později ukázalo jako velmi užitečné. Kdykoli bylo děti potřeba odněkud vyhnat,
hodila se tam puma (plyšová!!).
Následující týden se však nebohá
puma včlenila do společnosti možná víc, než chtěla. Když jsem přišla, děti ji vozily v nákupním vozíčku po místnosti a to tak, že hlavu
měla uvnitř a nohy jí čouhaly ven.
Tohle všechno píšu, protože už s dětmi
nepracuji. Minulý týden jsem je viděla naposled. Na začátku jsem se těšila, jak
si čtvrtky zase pospím, a na konci jsem musela odejít, když si šly děti po
obědě lehnout, abych se s nimi nemusela loučit, protože to bylo napořád. Po cestě domů jsem
přes krokodýlí slzy neviděla vůbec nic a poučení z tohoto příběhu plyne
takové, že krom útulku, kam nesmím chodit, protože bych si vzala domů úplně
všechny psy, i ty nejošklivější a nejzlejší, nesmím za žádnou cenu pracovat ani
s dětmi.
Fandíme Čechům! Tímto krátkým článkem chci vyjádřit podporu
národnímu týmu v zítřejším zápasu se Švýcarskem. Věřím, že jsme se po
fantastickém probuzení s Norskem (za 5 minut 12) vzchopili dost na to,
abychom napravili minulou prohru 5:2 a nevypadli teď, když jsme se nějakým
zázrakem vyhrabali ze skupiny (podezírám Plekance, že praktikuje černou magii).
A pokud ani tato virtuální podpora nepomůže, doporučuji se
aspoň zasmát nad šnečím hokejem mezi Českem a Slovenskem, už jsem se na to
dívala 3krát.
Aneb povídka, jak k našim korunovačním klenotům málem
přibyla šavle...
Poté, co se náš prezident úspěšně opil na Ruské ambasádě
(kde po údajné viróze nebylo ani známky), ačkoli věděl, že následující den má
být přítomen při vystavení korunovačních klenotů, čekala důstojnost naší země
další rána.
Ze zjevně opilého a mocně se potácejícího Zemana se pomalu
ale jistě stává podobná internetová senzace, jako byl předchozí prezident Klaus
po ukradení pera. Marně jsem se spolu se dvěma lékaři s více než
dvacetiletou praxí pokoušela na Zemanovi najít známky jakékoli jiné nemoci než je alkoholismus. Když se ploužil podél stěny nebo se ukláněl klenotům, zatímco
přítomní se na něj buď pohoršeně dívali, nebo se ho snažili chytat, říkala jsem
si jen: „Panebože, za co...?“
Netřeba snad připomínat, jak vzácnou příležitostí vystavení
korunovačních klenotů je. Pro našeho prezidenta ovšem nestálo za to přijít na
ni střízlivý.
Kladu si jen jednu otázku. Radši spáč nebo opilec? Za
mě jednoznačně spáč, ovšem dokud se náš současný prezident neupije definitivně,
budeme mít násosku.
Moje nejoblíbenější část natáčení
je, když už je všechno hotové a my čekáme na den, kdy se groteska zveřejní na
youtube. Pak už jen nervózně sledujeme, jestli svou popularitou přesáhne tu
předchozí. S potěšením mohu oznámit, že téhle se to povedlo. Za prvních 24
hodin měla přes 600 zhlédnutí a v současné chvíli jsme dokonce na 830! Můj
nejoblíbenější režisér pak prohlásil, že on se na rozdíl od jiných zjevně
s každým filmem zlepšuje, ano, skromnost je mu vlastní.
Zde si můžete prohlédnout celou
grotesku:
K jedné z nejčastějších
otázek – Václav Moravec NENÍ
fotomontáž. Učí Radka Žurnalistickou etiku a Moderování zpravodajských relací a
náš scénárista a režisér ho dokázal poměrně snadno přesvědčit, aby pro nás
natočil jeden záběr, a tak je tam. (Jinak Radkovi patří metál za to, že za ním
ve svém volném čase jel přes celou Prahu na Kavčí Hory)
Jedním z nejkrásnějších
momentů je, když vás zastaví lidi, aby vám řekli, jak moc se jim vaše dílo
líbilo. To se mi stalo zrovna včera ve škole, zastavila mě spolužačka, se
kterou se sotva známe, aby mi řekla, že jí ta groteska připadala absolutně
skvělá. Ještě ten večer jsem měla možnost vyzkoušet si prostředí kavárny Louvre
(mimochodem vřele doporučuji, krása), když jsem se asi po půl roce konečně
sešla s kamarádem. Ten byl na grotesku tak zvědavý, že se na ni šel
podívat svém na smartphonu hned, jak slyšel, že už jsme ji vydali. Prosmál se
celými 10 minutami a obdivoval se dokonalé mimice, kterou dokážeme vyjádřit
úplně všechny emoce.
Na tomto místě se chci
s vámi podělit o několik reakcí, které mi udělaly ohromnou radost.
„Ahojky, dnes jsem měla trochu
volněji, tak jsem koukala na grotesky. Jsou naprosto skvělé, moc se mi to líbí.
Hodně jsme se u toho s manželem pobavila. Jen jsem si říkala, že jsi
trošičku chudák, ale paráda. Moc hezké.“ – Míša Vavřínková
„DĚKUJI!!!!!! Je nádherný, že parta nadšenců
je schopna vytvořit v dnešní době nefalšovanou grotesku přesně na způsob
starých černobílých snímků, tohle miluju o to víc, že ty klasické už jsem viděl
– bez chyby. Super gesta, práce s mimikou to je na Oskara. A Kristy je
krásná, ty dolíčky ve tvářích v úsměvu jsou nádherný. V prostředí
záběrů Staré Prahy, kostýmy, neotřelý námět v komplexu nemůže nikoho
urazit, absolutní oddechovka, totální relax. Posílám přátelům!
Ještě jednou DÍKY!!!!!!“ – Lékařský
kolega mojí maminky.
„Ráďa v Praze? Útěk Berty na
začátku geniální, řešení situace se slazením kávy geniální, nemluvící dítě
geniální, Václav Moravec WHAT!?"?? absolutně nejlepší! ... no ale stejně.
Berta stále zůstává mou největší favoritkou!“ – Ondřej Halámek
No a protože jsem si dala tu
práci a připravila anglické titulky, máme ohlasy i ze zahraničí.
„Great fun!
I recognized so many of the places!!“ – Eileen Lovell, USA
„So entertaining! What a great
video, and cast. How creative to cover the 2.. The sugar and coffee was
hilarious!!!! You did a great job acting. Everyone did.“ – Joseph Lee, USA
A na závěr děkuji já. Bez našich fanoušků by to vůbec nebylo ono :).
