Jak si pejsek s kočičkou dělali dort

Já a moje milovaná spolubydlící Janča máme narozeniny jen asi týden od sebe, a proto jsme se rozhodly, že uspořádáme společně narozeninovou party. Vzhledem k tomu, že se konala v kavárně, nemohly jsme si s občerstvením moc vymýšlet, proto jsme se rozhodly udělat alespoň dort. Fatku, že ani jedna z nás není v kuchyni příliš zkušenou, a to, že nemáme absolutně nejmenší tušení, jak se dělá dort, jsme se nezalekly. Měly jsme.

Sešly jsme se na bytě a pustily se do toho. Janča měla recept na korpus a já na krém. Krém se povedl, ne že bych snad měla lepší recept nebo jsem byla šikovnější, jen na něm v podstatě nebylo co zkazit. Když jsme vykleply korpus z formy, měl na výšku asi 5cm. Že to krémem už nenastavíme, to nám bylo jasné vcelku hned. Nastala otázka – co dál? Upečeme ještě jeden korpus a tenhle vyhodíme!

Umíchaly jsme směs na druhý korpus a plny očekávání seděly před troubou. Korpus krásně nakynul a získal zlatavou barvu, tak jsme do něj chtěly píchnout špejlí, abychom zjistily, zda je kompletně upečený. Ano tak přesně v tuto chvíli si milý korpus povzdechl, splaskl a rázem byl jen o kousek vyšší než náš první pokus. Jako bonus měl ovšem vysoké kraje a uprostřed takové údolíčko.

Co teď? Dostaly jsme se tak daleko a navíc co s krémem, že. Oba korpusy jsme ořezaly a daly je na sebe, tím jsme získaly solidně vysoký dort, teď jen vyplnit krémem. No a kluzkými banány. Ty ale naprosto rozvážely celou koncepci, a dort se sunul na všechny možné strany.

Další plán byl ten, že vše obalíme čokoládou, aby moc nebylo vidět, jak vypadá. Té jsme samozřejmě neměly dost, takže jednotlivé vrstvy dortu dál vesele jezdily, kamkoli se jim zachtělo. Žalostně vypadající dort nám ležel v lednici a my doufaly, že se ještě stane zázrak. Poté, co jsme na něj následující den vyplácaly další dvě balení polevy, nešlo už naštěstí vůbec poznat, jak dort vypadal předtím, naše další spolubydlící jej dokonce označily za hezký.

To, co se s ním stalo na párty si přečtete v následujícím článku a bude to stát za to.

Nakonec zůstane ticho

Nechtěla jsem si pobyt ve Státech kazit reakcí na naše volby, a tak jsem s ní počkala až na svůj návrat. Jsem v celkově dosti pochmurné náladě, a tak se mi to bude dobře psát. Potřebovala jsem si to pro sebe uzavřít, proto tento krátký článek, abych to ze sebe dostala.

Můj záměr je konstatovat pouhá fakta. Zvolili jsme člověka, který lže, zesměšňuje a uráží. Jsem mimořádně nadšená, že člověk s takovým morálním kreditem bude reprezentovat mou zem. Jeho výhoda oproti Obamovi spočívá v podstatě pouze v tom, že nemá tak velké pravomoci. I když ono při jeho extenzivním výkladu ústavy (viz. možnost odvolání premiéra v podstatě jen tak, ať je sranda) je možné, že budeme ještě všichni překvapeni.

Nedokážu přejít jednu věc bez komentáře, a to způsob jeho kampaně v druhém kole prezidentských voleb. Na ten bylo podáno množství žalob a stížností, nečekám však, že by to cokoli změnilo, a i kdyby se volba opakovala (s čímž nepočítám, ústavní soud už většinu stížnostní zamítnul), jsem přesvědčená, že by Zeman vyhrál zase. Setkala jsem se dokonce s protiargumentem na mé: „Vždyť nám pořád lže a ještě tak špatně, že se to dá téměř bezprostředně dokázat!“ Ten zněl: „No jo, on už je takový.“ Ano, tak v tom případě je to jasné, když voliči volí prostě proto, a to, že někdo lže, není nic negativního, protože je prostě takový, není divu, že naše politická sféra vypadá tak, jak vypadá.

Chci sdílet ještě jednu věc, a to píseň, kterou mi poslali mí rodiče, jako jejich reakci na výsledek volby, je vynikající.

.

American pie

Jsme jako Američani? Ptám se, a tentokrát v tom nejhorším slova smyslu… Je to chvíle, co uplynul listopad loňského roku a v republikánských státech, jakým je i mnou milovaný Texas, se ještě stále vzpamatovávají ze zklamání, kterým bylo znovuzvolení Baracka Obamy. Dokážeme se z této volby poučit?

Podobnost kandidátů je až zarážející. Obama/Zeman jsou oba velmi schopnými řečníky, kteří strhávají davy, běda ovšem podívat se do obsahu samotného projevu. Ten je plný zavádějících informací, polopravd a dokonce lží, které jsou ovšem bravurně podány. Dále je nutnou součástí jejich řeči urážka soupeře, ať už založená na pravdě nebo ne. Co je nejzajímavější, za oběma zbylo obrovské množství korupce, což ale nikomu zřejmě nevadí.

Na druhé straně Karel Schwarzenberg by se dal poměrně dobře připodobnit prezidentskému kandidátu Mittu Romneymu. Ten je schopný podnikatel, který se o svůj majetek dobře stará, stejně jako Schwarzenberg, je to však z nějakého důvodu vnímáno jako nevýhoda. Oba ovšem dělají stejnou chybu, chybu, která stála Romneyho prezidentské křeslo – chovají se slušně. Zatímco jejich protikandidáti na ně útočí, oni jejich útoky vyvrací fakty, ale nikdy je nevrací. Je to ctnost, kterou bohužel veřejnost nevidí.

Zbývá jedna otázka. Dokážeme se rozhodovat na základě fakt nebo podlehneme negativní kampani Miloše Zemana? Zvolíme morálního prezidenta nebo zdatného lháře? A odpověď budeme znát už tuto sobotu.

Proč?

Proč volit Karla Schwarzenberga?

Lidé mu vyčítají nesrozumitelnost mluvy, že jeho žena neumí česky, že je starý…  Podívejme se na další kandidáty: bývalí členové Komunistické strany, kandidáti, kteří politice vůbec nerozumí, jejichž kampaň nemá jasné sponzory, případně nemají žádné názory a jako třešnička na dortu Bobošíková. Přijde mi smutné, že voličům takto zásadní nedostatky unikají, zatímco dokáží nekonečně dlouho mluvit o tom, že Karlovi není rozumět.

Když se na druhou stranu podíváme na jeho pozitiva, najdeme jich nepřeberné množství. Vyberu 7 pro mě rozhodujících:
1. Je to morální prezident, navazuje na tradici Pravdy a Lásky Václava Havla, který v jednom ze svých posledních rozhovorů řekl, že jako příštího prezidenta by si přál Karla Schwarzenberga. Proto ho sama pro sebe nazývám požehnaným kandidátem.
2. Umí řemeslo. Jako (výborný!!) ministr zahraničních věcí a spolupracovník Havla (10. července 1990 byl Václavem Havlem jmenován kancléřem prezidenta republiky) ví, jak věci chodí a na rozdíl od jiných zná prezidentské pravomoci.
3. Je známý v zahraničí. Kdokoli zvenčí, kdo se jen trošku zajímá o politiku a uslyší jméno Schwarzenberg, ví. Tento fakt dokazuje i podpora Karlovy kampaně mnohými význačnými zahraničními osobnostmi (neodpustím si – i mou milovanou Madeleine Albrightovou). Za zmínku určitě stojí také fakt, že v roce 1984 byl zvolen prezidentem Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva.
4. Nemá komunistickou minulost. Právě naopak. Jeho rodina musela v prosinci 1948 emigrovat, aby se do své vlasti mohl vrátit až o 20 let později.
5. Je to kandidát s noblesou. Nemuseli bychom se za něj stydět, je elegantní a má styl. Kdo jiný má krásného prezidenta jako z knížky – v obleku s vestou, motýlkem a dýmkou?  
6. Na úřad prezidenta nekandiduje pro své zviditelnění nebo peníze, známý je dost a bohatý taky, kandiduje, aby své znalosti a zkušenosti nabídl naší zemi. Jak sám říká: „Pokud člověk může udělat něco pro svou vlast, je to jeho povinnost.“
7. Má smysl pro humor. Chápu, že pro mnohé to není zásadní, ale pro mě ano. Prezident, který je schopen sebereflexe, sám sobě se zasmát je dobrý člověk. A takové potřebujeme v politice jako sůl.
+ Nelže: http://www.lidovky.cz/demagog-cz-analyzoval-zda-kandidati-na-prezidenta-mluvili-v-hyde-parku-pravdu-1xd-/zpravy-domov.aspx?c=A130106_103512_ln_domov_spa

Tak co? Koho volíte vy?

Srdeční záležitost

Zbývá poslední den do prezidentských voleb. Dlouho jsem váhala, jestli se k tomuto tématu mám vracet. Přesvědčil mě včerejší Koncert za slušného prezidenta. Přestože jsem měla před zkouškou, rozhodla jsem se jít a podpořit svého milovaného Karla. 

Předpokládala jsem, že bude dobrý, co mi ale vzalo dech, byly výpovědi jednotlivých účastníků. Prezident Havel v jednom ze svých posledních rozhovorů uvedl, že jako budoucího prezidenta by si přál právě Karla Schwarzenberga. Mezi dalšími jeho podporovateli se skví jména jako Zdeněk Svěrák, Jaroslav Uhlíř, Marie Rottrová, Bolek polívka, Jiří Švejnar, hudební skupiny Olympic a Nightwork, Ivan Mládek, Jiří MenzeL, Ondřej Vetchý, Oldřich Navrátil a mnoho dalších. Nejvíc ze všech projevů mě však zaujal ten hudebního kritika Jiřího Černého, tento stařičký avšak úctyhodný pán vážil cestu, aby řekl, že jeho rodina žila na pozemku rodu Schwarzenbergů a pevně věří, že jeho rodiče by mu za jeho volbu nevynadali. 

Nebudu tu rozepisovat, proč chci volit Karla Schwarzenberga, tomu se budu věnovat  jinde. Tady chci říct, že takovou atmosféru, jakou jsem zažila včera na náměstí Jiřího z Poděbrad, jsem nezažila nikdy v životě. Účast se odhaduje na 10 000, ale v tu chvíli mi připadalo, jako by nás tam v té zimě stálo milion, mačkali jsme se úplně hrozně, ale nikdo neměl špatnou náladu, byli tam lidé všech věkových kategorií včetně rodičů s úplně malými dětmi… Jedno z hesel Karlovy volební kampaně je sjednocovat, ne rozdělovat. Není ve funkci prezidenta, možná nikdy nebude, ale minimálně tohle už dokázal.