Já a moje příšera

Po 18 letech marného snažení doma, pokusila jsem se pro změnu donutit mého snoubence pořídit si psa. K mému neskonalému překvapení to fungovalo. Problémy však nastaly hned záhy. Vzhledem k hluboce zakořeněným charitativním sklonům mé drahé polovičky, jediný pes, kterého byl ochoten pořídit, byl z útulku. To by až tak nevadilo v případě, že bychom měli dům a zahradu a kupovali velkého psa, v útulku je jeden hezčí než druhý, my ale potřebovali malého psa a ať jsem se snažila sebevíc, všichni podle mě vypadali takhle...

A co bylo vůbec nejhorší, zjistila jsem, že jediný malý pes, který se mi hrozně moc líbí je francouzský buldoček. To nezní jako katastrofa, chápu, ovšem ve zdejších končinách se jejich cena pohybuje mezi 40-60 tisíci korunami a ne, to platit nebudu. Napadlo mě, najdu je v útulku!... Našla jsem 4. Jeden byl plešatý, druhý hluchý, třetí chromý (všichni stáli 10 000 – vypadám-jakože-jsem-se-zbláznila?) a čtvrtý byl Preston. Vypadal nezávadně, přestože stál desetinu, a tak jsme o něj zažádali.

Po infarktové situaci, kdy nám oznámili, že už o něj zažádal někdo jiný, aby nám o 5 minut později napsali: „Hej, v pohodě, oni jsou mimo město, jste na řadě první,“ vydali jsme se nakupovat výbavu. Kdybychom jen tušili...

V sobotu jsme se úplně nervózní a nalačno vydali pro psa. Když nám ho ukázali, několik věcí bylo zcela jasných.

1. Jde s námi domů.

2. V žádném případě se nevejde do postele, co jsme mu koupili.

3. Máme malý obojek.

To, že je to podle mě nejkrásnější francouzský buldoček na světě nic nemění na faktu, že je dvakrát tak velký, jak by měl být, a do své postele si mohl stěží sednout. A tak jsme šli, všechno jsme vrátili a vyměnili za dvojnásobně tak velké, aby si příšera měla kam lehnout a z čeho žrát. A to byl teprve první den...

Prestone, pozdrav čtenáře!

Velká voda

Jeden z důvodů, proč jsem nesmírně šťastná, že jsem Čech, je, že tento národ si dokáže dělat legraci úplně ze všeho. Asi víte, kam tímto mířím. Zatímco hladina v řekách stoupá naštěstí už jen pomalu, množství glos a vtipů roste mnohem rychleji. Řekla jsem si, že si dám tu práci a dám dohromady pár výroků a obrázků, které mě pobavily nejvíc.

ČT1 upozorňuje na změnu programu: 19:00 Rákosníček, 20:00 Dobrá voda, 21:00 Titanic, 23:50 Na plovárně.

 

Pro zájemce výjimečně na svém blogu inzeruji:

Prodám chatku 4x4 metry. Plně zařízená. K vidění 14:50. v Mělníku, 15:40. v Děčíně, 17:00. v Ústí nad Labem. Zn.: Voda zavedena.

 

Z pražského studentstva mají největší krizi právníci, kterým vzhledem ke škole na Nábřeží doslova teče do bot. Na druhou stranu na poptávku zareagovala s překvapivou rychlostí i nabídka.

Nemůžu neocenit perfektní načasování Dnů Vody Pražského magistrátu, tleskáme.

Pražské metro bylo narychlo využito pro trénink našich plavců kvůli blížícímu se mistrovství světa v plavání (19. červenec – 4. září 2013, Barcelona, Španělsko).

Musíme hledat nové plavce pro mistrovství světa v Barceloně. 

  

Novináři nezklmali aneb "turst me I'm a journalist.

 Zatimco tvůrci mého oblíbeného seriálu Game of Thrones vizionářsky nazvali poslední díl jako The Rains of Castamere, my se můžeme potěšit optimistickou předpovědí počasí na celý týden.

To je ode mě vše a teď musím jít vyvenčit svou rybu.

Záhada hlavolamu

Ti, co stejně jako já, vyrostli na foglarovkách, a kterým se tajil dech při čtení Hochů od Bobří řeky, a nechápali, jak sakra mohl Mirek Dušín neříct ani jedno sprosté slovo, jistě ocení, že Stínadla opravdu existují! Možná někomu neřeknu nic nového pod sluncem, ale já jsem byla naprosto zaskočena, když jsem zjistila, že proslulý kostel Sv. Jakuba se nachází v Praze jen kousek od mého oblíbeného a hojně navštěvovaného Palladia.

To by celé ještě nebylo až tak ohromující. Co mi ale vskutku vzalo dech, bylo, jak opravdově to místo působí. Po zdi v ulici „Ve Stínadlech“ jsou nalepeny vzkazy pro Vonty, obrázky ježka v kleci a pro ty, co viděli černobílý film, připomenu, že právě na této zdi se objevil Široko v černé peleríně a bílé masce.

Není to žádné muzeum tvorby Jaroslava Foglara, je to jen cihlová ulice, ale přesto stojí za to tam seběhnout, třeba zrovna když budete v již zmiňovaném Palladiu. Už jen pro ten poct „projít se po Stínadlech“.

Citlivka

Protože jsem nutně potřebovala doporučující dopis, odhodlala jsem se přihlásit na charitu. První, s čím jsem se setkala, bylo značné zklamání, když po telefonu ihned bystře odhalili, že nejsem muž. Když jsem jim sdělila svou výšku a váhu (na kterou se vzápětí neomaleně zeptali), hluboce si povzdechli a oznámili mi, že dospěláka, kterého bych unesla, prostě nemají. V tu chvíli jsem pochopila rozsah celé té katastrofy. Já nebudu nikomu dělat společníka, ale mám se o něj starat se vším všudy, což mě absolutně nenapadlo vzhledem k tomu, že nemám pro nic takového žádný trénink. Zaúpěla jsem. V momentu zoufalství jsem se neuváženě zeptala: „A děti nemáte?“ „Máme.“

Tak začala moje charita. Každý čtvrtek jsem se chodila starat o postižené děti. První den jsem přišla bílá jako křída, o děti jsem se nikdy nestarala, ani jsem nechtěla a obávala jsem se, že tento pocit bude vzájemný. Nebyl. Během prvních asi pěti minut na mě naskákaly hned 3 děti, a ty se staly mými nerozlučnými přáteli po zbytek mojí dobrovolnické činnosti, a přestože jsem se snažila starat o všechny stejně, tyhle 3 byly "ty moje".

Následující týden jsem zaskočila sama sebe, když jsem v den, kdy mám volno, radostně vyskočila v 7 ráno a začala se chytat do stacionáře (pro pochopení situace, dobře se mi vstává kdykoli po 10. hodině ranní). Nebudu zapírat, že to mohlo mít mimo jiné co dočinění s faktem, že všichni ostatní v ústavu se nacházeli ve věkové kategorii 50+ a děti mi pořád chodily říkat, jak jsem krásná.

Hned další týden jsme doma provedli generální čistku hraček a já (přemítaje o skromnosti, střídmosti a o tom, jak jsme proboha přišli k tolika věcem) jsem vezla plné auto hraček, které už jsme nepotřebovali, dětem. Jejich nadšení vystřídal děs, když uviděly velkou plyšovou pumu, která, přiznávám, nevypadala úplně přátelsky (i když já osobně ji považuji za nadmíru krásnou a elegantní). Všechny do jednoho se jí tvrdošíjně odmítaly dotknout, což se později ukázalo jako velmi užitečné. Kdykoli bylo děti potřeba odněkud vyhnat, hodila se tam puma (plyšová!!).

Následující týden se však nebohá puma včlenila do společnosti možná víc, než chtěla. Když jsem přišla, děti ji vozily v nákupním vozíčku po místnosti a to tak, že hlavu měla uvnitř a nohy jí čouhaly ven.

Tohle všechno píšu, protože už s dětmi nepracuji. Minulý týden jsem je viděla naposled. Na začátku jsem se těšila, jak si čtvrtky zase pospím, a na konci jsem musela odejít, když si šly děti po obědě lehnout, abych se s nimi nemusela loučit, protože to bylo napořád. Po cestě domů jsem přes krokodýlí slzy neviděla vůbec nic a poučení z tohoto příběhu plyne takové, že krom útulku, kam nesmím chodit, protože bych si vzala domů úplně všechny psy, i ty nejošklivější a nejzlejší, nesmím za žádnou cenu pracovat ani s dětmi.

The Game

Fandíme Čechům! Tímto krátkým článkem chci vyjádřit podporu národnímu týmu v zítřejším zápasu se Švýcarskem. Věřím, že jsme se po fantastickém probuzení s Norskem (za 5 minut 12) vzchopili dost na to, abychom napravili minulou prohru 5:2 a nevypadli teď, když jsme se nějakým zázrakem vyhrabali ze skupiny (podezírám Plekance, že praktikuje černou magii).

A pokud ani tato virtuální podpora nepomůže, doporučuji se aspoň zasmát nad šnečím hokejem mezi Českem a Slovenskem, už jsem se na to dívala 3krát.