Já a moje příšera

Po 18 letech marného snažení doma, pokusila jsem se pro změnu donutit mého snoubence pořídit si psa. K mému neskonalému překvapení to fungovalo. Problémy však nastaly hned záhy. Vzhledem k hluboce zakořeněným charitativním sklonům mé drahé polovičky, jediný pes, kterého byl ochoten pořídit, byl z útulku. To by až tak nevadilo v případě, že bychom měli dům a zahradu a kupovali velkého psa, v útulku je jeden hezčí než druhý, my ale potřebovali malého psa a ať jsem se snažila sebevíc, všichni podle mě vypadali takhle...

A co bylo vůbec nejhorší, zjistila jsem, že jediný malý pes, který se mi hrozně moc líbí je francouzský buldoček. To nezní jako katastrofa, chápu, ovšem ve zdejších končinách se jejich cena pohybuje mezi 40-60 tisíci korunami a ne, to platit nebudu. Napadlo mě, najdu je v útulku!... Našla jsem 4. Jeden byl plešatý, druhý hluchý, třetí chromý (všichni stáli 10 000 – vypadám-jakože-jsem-se-zbláznila?) a čtvrtý byl Preston. Vypadal nezávadně, přestože stál desetinu, a tak jsme o něj zažádali.

Po infarktové situaci, kdy nám oznámili, že už o něj zažádal někdo jiný, aby nám o 5 minut později napsali: „Hej, v pohodě, oni jsou mimo město, jste na řadě první,“ vydali jsme se nakupovat výbavu. Kdybychom jen tušili...

V sobotu jsme se úplně nervózní a nalačno vydali pro psa. Když nám ho ukázali, několik věcí bylo zcela jasných.

1. Jde s námi domů.

2. V žádném případě se nevejde do postele, co jsme mu koupili.

3. Máme malý obojek.

To, že je to podle mě nejkrásnější francouzský buldoček na světě nic nemění na faktu, že je dvakrát tak velký, jak by měl být, a do své postele si mohl stěží sednout. A tak jsme šli, všechno jsme vrátili a vyměnili za dvojnásobně tak velké, aby si příšera měla kam lehnout a z čeho žrát. A to byl teprve první den...

Prestone, pozdrav čtenáře!