Malá sebevražda

A je to tady! Nová groteska už proběhla střižnou a je nachystaná k promítání! Dlouho jsem přemýšlela, jak tento umělecký počin bez spoilerů přiblížit a rozhodla jsem se napsat následující.

Kdybych byla jen o kousek větší, než jsem, nenatočili bychom nic. Kdybych měla klaustrofobii, nenatočili bychom nic a kdybych neměla grotesky a všechny zúčastněné tak rada, nenatočili bychom nic. Jediné, čeho lituji, je, že grotesky jsou tak nízkonákladové, v opačném případě bych totiž požadovala dubléra.

Jestli ve Vás tohle neprobudilo zvědavost, běžte se podívat na Machete v hlavní roli s Danym Trejo, který se většinu filmu houpe na něčích střevech, nic jiného Vás už ze židle asi nezvedne.

A pro ty, které můj popis naší v pořadí již sedmé grotesky zaujal, nabízím na prohlédnutí jak plakát, tak i trailer.

Blbec jménem zákona

Nedalo mi to a rozhodla jsem se napsat článek zaměřený čistě na Sýrii. Ve zprávách a na internetu už je toho tolik, že se v tom člověk jen těžko vyzná a nejnovější trend zjevně je vyslýchat syrské výměnné studenty a publikovat jejich názory jako fakta.

V žádném případě nechci zlehčovat problém, který vyvstal, nicméně podíváme-li se na historii Sýrie, nachází se v tzv. výjimečném stavu již od roku 1968. Jinými slovy můžete být kdykoli zatčeni bez udání důvodu a lidi záhadně „mizí“. Ve školách se učí hesla provolávající slávu režimu, který má zájem na tom, aby vzdělání lidí a jejich schopnost samostatně uvažovat byla minimální. Jen tak se totiž dokázal udržet tak dlouho a až děsivě nápadně připomíná Orwellovu knihu1984.

K samotnému americkému útoku... Jak moc hloupý musí prezident Obama být, aby veřejně prohlásil, že pokud režim použije chemické zbraně na svoje lidi, USA bude muset zasáhnout, a pak se divil, že přesně to se stalo? Dost, vzhledem k tomu, že bezprostředně přes minimální podporu oznámil, že v Sýrii zakročí. Plán byl následující: Amerika na pár dní vtrhne, něco chaoticky vybombarduje, změna režimu rozhodně není prioritou, a zase se stáhne. To jim ukáže. A kdyby snad změna režimu prioritou byla, koho dosadit do vedení země? Kdyby to byli kanibalové vedoucí  rebely, hromadně popravující své odpůrce, můžu říct, že klidnější spaní mi to nepřinese. Co tedy očekávat od vojenské intervence? To právě nikdo dost dobře neví.

Minimálně zvláštní je též načasování tohoto zásahu. Během posledních 2 let kvůli režimu násilně zemřelo přes sto tisíc lidí. Chemickými zbraněmi bylo zabito 14 tisíc lidí, takže teď je jasně čas zasáhnout, protože pokud člověka zabijete chemickými zbraněmi, je mnohem víc mrtvý.

Od pana prezidenta je nicméně moc hezké, že veřejně všem svým nepřátelům dostatečně detailně popsal plán, aby se mohli nachystat. Akorát škoda, že to uvádí do nebezpečí Izrael, který je mnohaletým americkým spojencem, ale to až tak nevadí, protože prezident Obama je stejně nemá moc rád a setkání s jakýmkoli představitelem této země se vyhýbá jako čert kříži.

Na mezinárodním poli zásah nepodporuje prakticky nikdo. Rusko ze zištných důvodů, ostatní protože si v tomto konfliktu prostě nejde vybrat dobrou stranu a nechtějí vybírat tu méně špatnou. Britové poprvé od roku 1782 nezažádali skrze premiéra o vojenský zásah, NATO se odmítlo angažovat, stejně tak EU, Spojené Národy (jako vždy) situaci stále vyšetřují a na závěr toho všeho musí Putin poučovat prezidenta Spojených států o mezinárodním právu: „Jakýkoli zásah, který není schválen Radou bezpečnosti OSN je považován za agresi.“ 

Co teď s tím? Obama přehazuje zodpovědnost na Kongres jako horkou bramboru, na druhou stranu ale prohlašuje, že je možné, že se do Sýrie vydá, i když zásah schválen nebude. Pravá ruka neví, co dělá levá?

Protiválečný prezident s Nobelovou cenou za mír zatím nedokázal ukončit konflikt v Afghánistánu a už se hrne do Sýrie. Ať aspoň vrátí tu placku.

Noční můra

Co se stalo s garanty svobody, když je Putin musí na tiskové konferenci poučovat o tom, komu by se zbraně v Sýrii dávat neměly a má pravdu?? Jeho slova zněla: „Vědí Američani, vědí nebo spíš zajímá je, že dávají zbraně do rukou skupině, jejíž vůdce pojídá své nepřátele na bitevním poli?“ Pro ty se silným žaludkem připojuji video: kanibalismus v Sýrii

Obama tvrdí, že je válčí proti teroristům, což je ale dost nepřesné tvrzení. Válčí proti Al-Kaidě, zatímco vybavuje Muslimské bratrstvo zbraněmi a já marně hledám rozdíl mezi těmito dvěma teroristickými organizacemi.

Jsme na pokraji další světové války a prezident oceněný Nobelovou cenou míru se snaží ignorovat fakt, že už dávno probíhá Studená válka mezi ním a Ruskem. Jak jinak si lze vysvětlit, že Vladimír Putin nechá státního tajemníka USA Johna Kerryho při oficiální návštěvě čekat 3 (!!!) hodiny... Dovolím si podotknout, že není typické ponižovat tak vysoko postaveného zástupce jiné země, předpokládám tedy, že se tím Rusko snaží něco naznačit.

A logicky přichází na řadu Bostonský maraton, o kterém jsem psala v článku Šmejdi. První, kdo se z mezinárodních listů této tragédie chytil, bylo Rusko. Ne však, aby podpořilo USA a vyjádřilo soustrast, ale proto, aby poukázalo na fakt, že Spojené státy byly před těmito lidmi z jejich strany varovány. Kdyby Obamova neschopná administrativa trávila méně času vemlouváním se muslimům a více času analyzováním skutečných hrozeb, tito dva konkrétní teroristé by byli ze země vyhoštěni dávno před Bostonským maratonem.

Tímhle vším se snažím říct jedno, přátelství Ruska a USA zrovna dvakrát nekvete. I tak pro mě bylo šokujícím zjištěním, když jsem si přečetla, že Putin chystá odvetný útok na Saudskou Arábii, pokud Amerika skutečně bude intervenovat v Sýrii. A co hůř, na straně Ruska už v současné chvíli stojí Čína a Írán. Evropa se motá mezi dluhy a dotacemi, zatímco se za každou cenu snaží udržet ne příliš funkční Unii a USA má nejslabšího a nejhoršího vůdce za celou svou historii, který na mezinárodním poli zbabral, co mohl, takže ať ten blbec zůstane doma i se svou armádou. Tento krok koneckonců nepodporuje ani americká veřejnost! Podpora intervence v Sýrii je historicky nejnižší ze všech amerických válek... 9%. Jinými slovy, jestli se pro tento krok Obama rozhodne, bude prakticky proti všem.

Mám jen dvě otázky. Přijde Třetí světová válka? Kdy?

Nějak se to komplikuje

Poslední dva měsíce jsem intenzivně myslela na to, že bych se měla vyjádřit k našemu novému autoritativnímu režimu, avšak nenacházela jsem slova. Poté, co Rusnokova (čti Zemanova) vláda jmenovala všechny diplomaty, co se prezidentovi hodili, když tak šikovně odstranili Karla Schwarzenberga, jsem slova našla, ovšem nehodilo by se je publikovat.

Moje otázka zní – jak daleko se chceme přímou volbou prezidenta dostat od parlamentní demokracie a jak se nám líbí autokracie?

Prezident přes doložených 101 podpisů pro vládu v čele s Miroslavou Němcovou jmenuje svého premiéra, Jiřího Rusnoka, který skáče, jak mu Zeman poručí. Přes diskutabilní označení „vláda odborníků“ a jejich slib, že do vyslovení důvěry nebudou dělat žádné změny, proběhlo již přes 50 personálních změn. Tato vláda je vnímána natolik negativně, že i lidé přirozeně toužící po moci odmítají posty, aby se společensky neodepsali, a ministrem se stal v pořadí přibližně až desátý oslovený člověk.

Ve středu budeme svědky hlasování o důvěře této „vlády“, ale ono je to vlastně jedno, vzhledem k tomu že pan Rusnok předem připustil možnost vládnout v demisi i několik měsíců odvolávaje se na Topolánkovu vládu. Co ovšem zapomněl zmínit, je, že v současné chvíli je možné sestavit vládu s dostatečnou podporou, jen to zkrátka není ta jeho.

Jak daleko tohle zajde? Uvidíme po hlasování o důvěře konečně protesty, které jsme měli vidět už dávno, nebo si myslíme stejně jak čtenáři Novinek.cz, že to tu Zeman čistí a jak báječnou odvádí práci?

Já a moje příšera

Po 18 letech marného snažení doma, pokusila jsem se pro změnu donutit mého snoubence pořídit si psa. K mému neskonalému překvapení to fungovalo. Problémy však nastaly hned záhy. Vzhledem k hluboce zakořeněným charitativním sklonům mé drahé polovičky, jediný pes, kterého byl ochoten pořídit, byl z útulku. To by až tak nevadilo v případě, že bychom měli dům a zahradu a kupovali velkého psa, v útulku je jeden hezčí než druhý, my ale potřebovali malého psa a ať jsem se snažila sebevíc, všichni podle mě vypadali takhle...

A co bylo vůbec nejhorší, zjistila jsem, že jediný malý pes, který se mi hrozně moc líbí je francouzský buldoček. To nezní jako katastrofa, chápu, ovšem ve zdejších končinách se jejich cena pohybuje mezi 40-60 tisíci korunami a ne, to platit nebudu. Napadlo mě, najdu je v útulku!... Našla jsem 4. Jeden byl plešatý, druhý hluchý, třetí chromý (všichni stáli 10 000 – vypadám-jakože-jsem-se-zbláznila?) a čtvrtý byl Preston. Vypadal nezávadně, přestože stál desetinu, a tak jsme o něj zažádali.

Po infarktové situaci, kdy nám oznámili, že už o něj zažádal někdo jiný, aby nám o 5 minut později napsali: „Hej, v pohodě, oni jsou mimo město, jste na řadě první,“ vydali jsme se nakupovat výbavu. Kdybychom jen tušili...

V sobotu jsme se úplně nervózní a nalačno vydali pro psa. Když nám ho ukázali, několik věcí bylo zcela jasných.

1. Jde s námi domů.

2. V žádném případě se nevejde do postele, co jsme mu koupili.

3. Máme malý obojek.

To, že je to podle mě nejkrásnější francouzský buldoček na světě nic nemění na faktu, že je dvakrát tak velký, jak by měl být, a do své postele si mohl stěží sednout. A tak jsme šli, všechno jsme vrátili a vyměnili za dvojnásobně tak velké, aby si příšera měla kam lehnout a z čeho žrát. A to byl teprve první den...

Prestone, pozdrav čtenáře!