Vánoce, na které nikdy nezapomenu

Než přijde velká premiéra naší nejnovější grotesky ráno 24. prosince, chtěla bych ještě trošku napínat a podělit se o několik souvisejících zážitků. 

• Měla jsem svůj první „celebrity moment“, kdy ke mně na stužkovacím plese 4.B přiběhla úplně neznámá paní a volala: „To je Berta, to je Berta!“ Později se ukázalo, že se jedná o maminku mé kamarádky, kterou jsem ovšem nikdy předtím neviděla. Jak jsme objevili, má mimořádné schopnosti v oblasti marketingu, a tak jsme s ní navázali intenzivní spolupráci :) 
•  Se zbytkovým alkoholem po tomto stužkovacím večírku jsem byla nucena vstát a v 9:30, nechat se vyzvednout (neb do řízení jsem se pustit neodvážila) a začít točit. Pro umění vše. Poznáte tyto scény? Hádat můžete začít v pondělí. 
• Uvidíte, jak se připravuje dort á la čokoládový mousse.
• V nové grotesce se můžete těšit třeba na to, jak Ráďa řídí (pro film se překonal a řídil ještě hůř než obyčejně).
• Zažijete s námi doktora Hrůzu přímo ohrožující životy aktérů!
• A v neposlední řadě si s námi navodíte tu pravou vánoční atmosféru, neboť jsme dokázali v tuto blátivou zimu natočit i trochu sněhu :)

Pro ty, co neviděli náš trailer, připojuji:

Svoboda nade vše

Dnes píšu proto, že jsem se ve čtvrtek vytočila jak už dlouho ne a chtěla jsem trochu vychladnout, než se pustím do tohohle článku. Byla jsem navštívit své prarodiče, které mám nesmírně ráda, se kterými se ovšem na politických názorech shodnu jen velmi zřídkakdy. Co se ale stalo tentokrát, mě zvedlo ze židle. Dostali jsme se pochopitelně k debatě o nastávajících prezidentských volbách a babička prohlásila, že hodlá volit Miloše Zemana. Když jsem se zeptala, zda jí nevadí, že prezidentský kandidát demokratické země šel pro podporu za komunisty, dostalo se mi odpovědi, že komunisté jsou přece demokratická strana, když jsou demokraticky zvoleni... Po hádce o této tezi jsem podotkla, že by bylo na místě, aby si alespoň změnili název. Babička tentokrát správně argumentovala: „Co by to ale změnilo?“ Nic. Ale stále to vnímám jako neúctu k obětem komunismu, o kterých dle mých prarodičů nic nevím.

Debata se pochopitelně vyvíjela směrem „za komunistů to bylo nej“ a „uveď jeden příklad toho, co je teď lepší.“ Vzala jsem to tedy z gruntu a povídám svoboda. Poslední kapka byla, když mi babička řekla: „A co s tou svou svobodou děláš?“ Žiju!! Můžu psát tenhle blog, aniž by mě zavřeli, studuji školu, kterou chci studovat, a mám snoubence z Ameriky. V podstatě úplně celý můj život je určen tím, že máme svobodu. Jak je možné, že lidé nevidí sami u sebe?

Nechci si jen stěžovat, chci se situací něco dělat. A proto bych ocenila, kdyby nerozhodnutí, ale i rozhodnutí voliči vyzkoušeli volební kalkulačku http://volebnikalkulacka.cz/, zabrala mi sotva 10 minut a svůj výsledek chci zveřejnit. Jedná se o rozsáhlejší dotazník skládající se ze 45 otázek z mnoha oblastí, proto jej považuji za více méně vypovídající. Zatím jej vyplnilo téměř 750 tisíc lidí, což není malé číslo, mám radost, že tolika lidem není prezidentská volba lhostejná.

Na závěr chci připojit ještě jeden odkaz. Už dříve jsem tu zmiňovala svou oblíbenou Madeleine Albrightovou a budu ji zmiňovat opět. Tentokrát proto, že se zapojila do projektu „Věrný zůstanu“, který se skládá z výpovědí význačných osobností na téma poválečného Československa. Opět – pro ty, co jsou v časové tísni – jedná se o zhruba pětiminutový rozhovor, který stojí za to slyšet. http://www.vernyzustanu.cz/rozhovory/madeleine-albrightova

Lidé, kteří o informace nestojí, je nehledají. Je proto naší povinností je šířit, aby se dostaly i k těm, kteří je nechtějí slyšet a možná jim otevřely oči. V roce 1948 se komunisté dostali k moci demokratickým způsobem, opakuje se historie? Nechci prezidenta, který byl členem komunistické strany nebo prezidenta, který je žádá o podporu, a co vy?

Kutil Tim

V  Praze bydlím v panelákovém bytě s naprosto úžasnou sestavou lidí. Pokud by však člověk chtěl mít představu o tom, jak moc je všechno slyšet, měl by se podívat na krásnou českou komedii Moderní byt, která trvá pouhých 30 minut, je v ní však vyjádřeno vše.

V tomto semestru jsem si rozvrh složila tak výborně, že do každého předmětu musím dělat něco průběžně, ať už se jedná o přípravu na dílčí testy, prezentace nebo případové studie. Má prokrastinace dosáhla takového stupně, že jsem se pustila do řady více či méně náročných DIY projektů. Chtěla jsem se s vámi podělit o hlavní dva.

Vzhledem k tomu, že při slovu nástěnka se mi vždy vybaví scéna z Pelíšků: „Já jsem ti tu nástěnku chtěl svěřit, ty šmejde,” rozhodla jsem se pro trochu netradiční řešení, a tedy natáhnout zlatou stužku do rámu obrazu, a na tu pak navěsit fotografie. V obchodě s rámy se ukázalo, že má představa o metru je značně zkreslená. Mnou původně navrhovanou velikost rámu jsme tedy vydělili dvěma a dostali jsme se na 50x70cm, což vypadalo přijatelně. Na bytě jsem později zjistila, že mám hřebík, ne však kladivo. Nebyla jsem si jistá, zda můj hluchý soused má doma manželku, a nechtěla jsem na něj jít řvát jako posledně ohledně zapnutí ústředního topení, proto jsem hřebík jednoduše přibila kozačkou. Mohu doporučit, šlo to překvapivě snadně. A zde je konečný produkt:

Druhý projekt se odvíjel od velikosti mého pokoje. Do místnosti 3,5x2m se toho mnoho nevejde, kdyby si snad někdo myslel, že ano. Zoufalý nedostatek dekorací mě donutil ke kreativitě dosud nevídané. Konferenční stolek se do pokoje nevejde, rozhodla jsem se jej tedy nakreslit. Je to značně nízkonákladová záležitost (pro představu polička stála v IKEA pouhých 39 korun). Vše probíhalo pohodově do chvíle, než nastal moment montování samotné poličky. Tatínek mě vybavil křížovým šroubovákem (existuje více druhů šroubováků!!) a dvěma druhy šroubů. Vyhodnotila jsem situaci tak, že krátké šrouby musí stačit. Nestačily. Ve chvíli, kdy jsem na poličku položila vázu s umělými pivoňkami, upadla celá polička se šrouby i kusem zdi. Poučena o svých schopnostech a kvalitě zdi, vzala jsem dlouhé šrouby a poličku přimontovala znovu. Zatím drží, případným návštěvám nedoporučuji si pod poličku sedat nebo na ni něco pokládat.

Hranice zoufalství

Jsou tomu již tři týdny, co mi můj drahý kamarád Brandon poslal svůj použitý telefon – iPhone 4, protože můj iPhone 3G velmi okázale umíral už od chvíle, kdy jsem ho poprvé (asi před rokem) zapnula. Ani on, ani já jsme netušili, že skončí na celním úřadě ČR. Když mi přišla obsílka, rozčílila jsem se. Kvůli sobě, kvůli němu a kvůli lesům mé krásné země. Dopis obsahoval 8, slovy osm formulářů a k tomu můj balíček, vyfocený ze všech stran, pokaždé na formátu A4. Proč mi posílají fotky mého balíčku místo mého balíčku??

Odhodlala jsem se, i přes svůj odpor k rozhovorům s cizími lidmi přes telefon, vzmužit se a zavolat jim. Když mi poradili, aby mi Brandon poslal dopis popisující výše zmíněný iPhone a jeho cenu, upozornila jsem je na fakt, že při jejich rychlosti by se sem dopis dostal zhruba za tři týdny za předpokladu, že už by byl dva dny odeslaný, přičemž můj telefon měl putovat zpět do USA za ani ne dva týdny. Spokojí se tedy prý s e-mailem. To byl pátek.

Pondělí… Ve 4 hodiny jsem dorazila na celní úřad. Pořadí pater, jak jsem je navštívila: 1-3-1-3-2-3-1. Na jeden papír jsem dostala v přepočtu asi 7 razítek a nálepek od 5 různých lidí sídlících v různých patrech, které jsem musela navštěvovat právě v takovém pořadí, aby úkony po sobě následující nemohly proběhnout v jednom patře.

Během mých přesunů z jednoho patra do druhého jsem nacházela zcela zoufalé lidi pokoušející se o to samé, co já – dostat svůj balík. Když jsem narazila na plačící pár nějakých cizinců, kteří se se striktně česky mluvícími úředníky nemohli domluvit, zželelo se mi jich a na chvíli jsem bezplatně prováděla překladatelský servis. Brzy se mi ovšem začali kupit potenciální zákazníci, mezi nimiž se informace o člověku mluvícím více než jedním jazykem začala šířit jako mor. Vymluvila jsem se tedy mazaně, že musím na záchod, neboť jsem si byla vědoma, že mi zbývá navštívit už pouze výdejnu, můžu proto nepozorovaně zmizet. Když jsem se dostala ke skladu, pán mi vesele oznámil, že on už je poslední!! Na to jsem odpověděla, že jestli mi lže, tak vyskočím z okna. Drahý zaměstnanec tohoto prokletého úřadu hbitě zareagoval slovy: „Ale vždyť jste v prvním patře...“ Ano, o tom, v jakém patře se nacházím, jsem ztratila přehled již někdy po třetím přesunu.

Když jsem se dostala ven a nadechla se krásného Pražského smogu, cítila jsem se svobodná jako nikdy dřív.

Návštěvníci

„Jen krátká návštěva potěší“ – Vladimír Komárek.

 Asi to máme v rodině. Pamatuji si, jak se s námi jednou přišli naši noví sousedi pozdravit. Mamka jako správná hospodyňka otevřela víno a připravila něco drobného k zakousnutí. V určité fázi už ale mému milovanému tatínkovi připadalo, že jim to seznamování trvá nějak zbytečně dlouho, a proto se rozhodl zakročit. Hbitě sebral víno ze stolu a postavil si ho vedle svého křesla. Když to nezabralo, zapnul do probíhající konverzace televizi a postupně ji víc a víc zesiloval, až se mu podařilo sousedy vypudit.

Ne úplně svojí vinou jsem se dostala do mnohem horší situace. Maminka mého snoubence (kterou jsem měla až doteď moc ráda) se zná s maminkou kluka, který se rozhodl rok studovat v Itálii a při té příležitosti též procestovat Evropu. Čert tomu chtěl, aby si vybral Prahu, kde studuji. Mou budoucí tchýni nenapadlo nic lepšího, než mu na mě dát kontakt. Poté, co se mi sám pozval na dvě noci do bytu, jsem znejistěla…

Měla jsem ho vyzvednout na hlavním nádraží. Fotku mi neposlal, ač jsem o ni žádala, takže jsem tam šla takzvaně na blind. Venku před nádražím se jako vždy nacházeli pouze bezdomovci. Ten nejmladší z nich se zvedl a zamířil ke mně. Ano, byl to on, jen mezi ně svým zanedbaným vzhledem dokonale zapadl. To nejhorší mělo teprve přijít. Nejen, že prakticky nemluvil, a tak jsem vedla konverzaci za dva, ale to, co proběhlo o několik hodin později, nemělo konkurenci.

Na bytě prostě není postel navíc, a proto jsme se domluvili, že mu vezmu karimatku a přespí na zemi u mě v pokoji. Usnul přesně za 3 a půl minuty a o dalších 30 vteřin později začal chrápat. Nepředstavitelně. To bylo 23:23. Když bylo 1:47, měla jsem už takový vztek, že jsem si představovala, jak vstanu a vší silou ho kopnu, což nepomáhalo. To pochopitelně trvalo až do 7 do rána. Za tuto dobu jsem spala možná hodinu a půl… Dnes ráno jsem byla nejblíž touze někoho zavraždit ve svém životě, když se mě můj drahý návštěvník zeptal, zda nechrápal, že se snažil nechrápat… Návštěvy nebrat!!
PS: Hledám ubytování na dnešní noc, kdy tu ještě chrápající příšera spí.