Hranice zoufalství

Jsou tomu již tři týdny, co mi můj drahý kamarád Brandon poslal svůj použitý telefon – iPhone 4, protože můj iPhone 3G velmi okázale umíral už od chvíle, kdy jsem ho poprvé (asi před rokem) zapnula. Ani on, ani já jsme netušili, že skončí na celním úřadě ČR. Když mi přišla obsílka, rozčílila jsem se. Kvůli sobě, kvůli němu a kvůli lesům mé krásné země. Dopis obsahoval 8, slovy osm formulářů a k tomu můj balíček, vyfocený ze všech stran, pokaždé na formátu A4. Proč mi posílají fotky mého balíčku místo mého balíčku??

Odhodlala jsem se, i přes svůj odpor k rozhovorům s cizími lidmi přes telefon, vzmužit se a zavolat jim. Když mi poradili, aby mi Brandon poslal dopis popisující výše zmíněný iPhone a jeho cenu, upozornila jsem je na fakt, že při jejich rychlosti by se sem dopis dostal zhruba za tři týdny za předpokladu, že už by byl dva dny odeslaný, přičemž můj telefon měl putovat zpět do USA za ani ne dva týdny. Spokojí se tedy prý s e-mailem. To byl pátek.

Pondělí… Ve 4 hodiny jsem dorazila na celní úřad. Pořadí pater, jak jsem je navštívila: 1-3-1-3-2-3-1. Na jeden papír jsem dostala v přepočtu asi 7 razítek a nálepek od 5 různých lidí sídlících v různých patrech, které jsem musela navštěvovat právě v takovém pořadí, aby úkony po sobě následující nemohly proběhnout v jednom patře.

Během mých přesunů z jednoho patra do druhého jsem nacházela zcela zoufalé lidi pokoušející se o to samé, co já – dostat svůj balík. Když jsem narazila na plačící pár nějakých cizinců, kteří se se striktně česky mluvícími úředníky nemohli domluvit, zželelo se mi jich a na chvíli jsem bezplatně prováděla překladatelský servis. Brzy se mi ovšem začali kupit potenciální zákazníci, mezi nimiž se informace o člověku mluvícím více než jedním jazykem začala šířit jako mor. Vymluvila jsem se tedy mazaně, že musím na záchod, neboť jsem si byla vědoma, že mi zbývá navštívit už pouze výdejnu, můžu proto nepozorovaně zmizet. Když jsem se dostala ke skladu, pán mi vesele oznámil, že on už je poslední!! Na to jsem odpověděla, že jestli mi lže, tak vyskočím z okna. Drahý zaměstnanec tohoto prokletého úřadu hbitě zareagoval slovy: „Ale vždyť jste v prvním patře...“ Ano, o tom, v jakém patře se nacházím, jsem ztratila přehled již někdy po třetím přesunu.

Když jsem se dostala ven a nadechla se krásného Pražského smogu, cítila jsem se svobodná jako nikdy dřív.