Ti, co četli o našem silném zážitku při tvorbě dortu na
narozeninovou party, museli tento článek očekávat. Tímto chci poděkovat všem, kteří se zúčastnili a zároveň seznámit ty, kteří se nezúčastnili, s průběhem této mimořádné akce. Vzhledem k tomu, že náš
byt vskutku zcela jistě nemůže pojmout ani o jedinou osobu více, než kolik jich
tam bydlí, musely jsme s Jančou zvolit jiné místo konání. Zaběhly jsme
tedy do kavárny Nodu, abychom zamluvily místo. Na stěny se promítaly takové
kubistické obrazy (tato skutečnost bude mimořádně důležitá později) a vypadalo
to tam tak celkově „francouzky“, majitel byl vstřícný, a tak byla volba jasná.
V den D jsme dorazily na místo a nestačily jsme se
divit. Místo kubistických obrazů se na zdi promítala nahá těla ale jako úplně.
Stála různě podivně skrčená v rohu a v dalších silně znepokojivých
pozicích. V tuto chvíli už se místo konání změnit nedalo, a tak jsme jen
všem příchozím vysvětlovaly, že na zdi sice prdel je, ale že my si z nich
prdel neděláme a že záměr to vskutku nebyl. A to zdaleka nebyla ta největší
komplikace.
Pomyslným vrcholem večera se stalo krájení dortu. Vzhledem
k tomu, kolik toho bylo na dortu potřeba zamaskovat, skončil dort
s místy i centimetrovou vrstvou čokolády. Kdo nikdy nezkoušel krájet
centimetrovou vrstvu čokolády na měkkém podkladu, nemá tušení, jak moc to
nejde. Celá dobře se bavící společnost najednou upřela pozornost pouze
k jedinému – dortu, který se postupně pod mýma rukama rozpadal na čím dál
tím menší kousky. Původní strategie nakrájet dort na klasické trojúhelníčky se
změnil na: „Nakrájím to podle toho, kudy vedou praskliny na čokoládové polevě.“
Výsledek vypadal asi tak, že každý dostal na svůj podnos zhruba stejné množství
dortové drtě, kterou si ale všichni jako správní přátelé nesmírně pochvalovali.
Za to chci všem zúčastněným poděkovat, a to platí to i pro ty, kteří mi
škodolibě měřili čas, který jsem strávila krájením dortu (hodina a deset minut).
Žádné komentáře:
Okomentovat