Party fever

Ti, co četli o našem silném zážitku při tvorbě dortu na narozeninovou party, museli tento článek očekávat. Tímto chci poděkovat všem, kteří se zúčastnili a zároveň seznámit ty, kteří se nezúčastnili, s průběhem této mimořádné akce. Vzhledem k tomu, že náš byt vskutku zcela jistě nemůže pojmout ani o jedinou osobu více, než kolik jich tam bydlí, musely jsme s Jančou zvolit jiné místo konání. Zaběhly jsme tedy do kavárny Nodu, abychom zamluvily místo. Na stěny se promítaly takové kubistické obrazy (tato skutečnost bude mimořádně důležitá později) a vypadalo to tam tak celkově „francouzky“, majitel byl vstřícný, a tak byla volba jasná.

V den D jsme dorazily na místo a nestačily jsme se divit. Místo kubistických obrazů se na zdi promítala nahá těla ale jako úplně. Stála různě podivně skrčená v rohu a v dalších silně znepokojivých pozicích. V tuto chvíli už se místo konání změnit nedalo, a tak jsme jen všem příchozím vysvětlovaly, že na zdi sice prdel je, ale že my si z nich prdel neděláme a že záměr to vskutku nebyl. A to zdaleka nebyla ta největší komplikace.

Pomyslným vrcholem večera se stalo krájení dortu. Vzhledem k tomu, kolik toho bylo na dortu potřeba zamaskovat, skončil dort s místy i centimetrovou vrstvou čokolády. Kdo nikdy nezkoušel krájet centimetrovou vrstvu čokolády na měkkém podkladu, nemá tušení, jak moc to nejde. Celá dobře se bavící společnost najednou upřela pozornost pouze k jedinému – dortu, který se postupně pod mýma rukama rozpadal na čím dál tím menší kousky. Původní strategie nakrájet dort na klasické trojúhelníčky se změnil na: „Nakrájím to podle toho, kudy vedou praskliny na čokoládové polevě.“ Výsledek vypadal asi tak, že každý dostal na svůj podnos zhruba stejné množství dortové drtě, kterou si ale všichni jako správní přátelé nesmírně pochvalovali. Za to chci všem zúčastněným poděkovat, a to platí to i pro ty, kteří mi škodolibě měřili čas, který jsem strávila krájením dortu (hodina a deset minut).

Jak si pejsek s kočičkou dělali dort

Já a moje milovaná spolubydlící Janča máme narozeniny jen asi týden od sebe, a proto jsme se rozhodly, že uspořádáme společně narozeninovou party. Vzhledem k tomu, že se konala v kavárně, nemohly jsme si s občerstvením moc vymýšlet, proto jsme se rozhodly udělat alespoň dort. Fatku, že ani jedna z nás není v kuchyni příliš zkušenou, a to, že nemáme absolutně nejmenší tušení, jak se dělá dort, jsme se nezalekly. Měly jsme.

Sešly jsme se na bytě a pustily se do toho. Janča měla recept na korpus a já na krém. Krém se povedl, ne že bych snad měla lepší recept nebo jsem byla šikovnější, jen na něm v podstatě nebylo co zkazit. Když jsme vykleply korpus z formy, měl na výšku asi 5cm. Že to krémem už nenastavíme, to nám bylo jasné vcelku hned. Nastala otázka – co dál? Upečeme ještě jeden korpus a tenhle vyhodíme!

Umíchaly jsme směs na druhý korpus a plny očekávání seděly před troubou. Korpus krásně nakynul a získal zlatavou barvu, tak jsme do něj chtěly píchnout špejlí, abychom zjistily, zda je kompletně upečený. Ano tak přesně v tuto chvíli si milý korpus povzdechl, splaskl a rázem byl jen o kousek vyšší než náš první pokus. Jako bonus měl ovšem vysoké kraje a uprostřed takové údolíčko.

Co teď? Dostaly jsme se tak daleko a navíc co s krémem, že. Oba korpusy jsme ořezaly a daly je na sebe, tím jsme získaly solidně vysoký dort, teď jen vyplnit krémem. No a kluzkými banány. Ty ale naprosto rozvážely celou koncepci, a dort se sunul na všechny možné strany.

Další plán byl ten, že vše obalíme čokoládou, aby moc nebylo vidět, jak vypadá. Té jsme samozřejmě neměly dost, takže jednotlivé vrstvy dortu dál vesele jezdily, kamkoli se jim zachtělo. Žalostně vypadající dort nám ležel v lednici a my doufaly, že se ještě stane zázrak. Poté, co jsme na něj následující den vyplácaly další dvě balení polevy, nešlo už naštěstí vůbec poznat, jak dort vypadal předtím, naše další spolubydlící jej dokonce označily za hezký.

To, co se s ním stalo na párty si přečtete v následujícím článku a bude to stát za to.