Vánoce, na které nikdy nezapomenu

Než přijde velká premiéra naší nejnovější grotesky ráno 24. prosince, chtěla bych ještě trošku napínat a podělit se o několik souvisejících zážitků. 

• Měla jsem svůj první „celebrity moment“, kdy ke mně na stužkovacím plese 4.B přiběhla úplně neznámá paní a volala: „To je Berta, to je Berta!“ Později se ukázalo, že se jedná o maminku mé kamarádky, kterou jsem ovšem nikdy předtím neviděla. Jak jsme objevili, má mimořádné schopnosti v oblasti marketingu, a tak jsme s ní navázali intenzivní spolupráci :) 
•  Se zbytkovým alkoholem po tomto stužkovacím večírku jsem byla nucena vstát a v 9:30, nechat se vyzvednout (neb do řízení jsem se pustit neodvážila) a začít točit. Pro umění vše. Poznáte tyto scény? Hádat můžete začít v pondělí. 
• Uvidíte, jak se připravuje dort á la čokoládový mousse.
• V nové grotesce se můžete těšit třeba na to, jak Ráďa řídí (pro film se překonal a řídil ještě hůř než obyčejně).
• Zažijete s námi doktora Hrůzu přímo ohrožující životy aktérů!
• A v neposlední řadě si s námi navodíte tu pravou vánoční atmosféru, neboť jsme dokázali v tuto blátivou zimu natočit i trochu sněhu :)

Pro ty, co neviděli náš trailer, připojuji:

Svoboda nade vše

Dnes píšu proto, že jsem se ve čtvrtek vytočila jak už dlouho ne a chtěla jsem trochu vychladnout, než se pustím do tohohle článku. Byla jsem navštívit své prarodiče, které mám nesmírně ráda, se kterými se ovšem na politických názorech shodnu jen velmi zřídkakdy. Co se ale stalo tentokrát, mě zvedlo ze židle. Dostali jsme se pochopitelně k debatě o nastávajících prezidentských volbách a babička prohlásila, že hodlá volit Miloše Zemana. Když jsem se zeptala, zda jí nevadí, že prezidentský kandidát demokratické země šel pro podporu za komunisty, dostalo se mi odpovědi, že komunisté jsou přece demokratická strana, když jsou demokraticky zvoleni... Po hádce o této tezi jsem podotkla, že by bylo na místě, aby si alespoň změnili název. Babička tentokrát správně argumentovala: „Co by to ale změnilo?“ Nic. Ale stále to vnímám jako neúctu k obětem komunismu, o kterých dle mých prarodičů nic nevím.

Debata se pochopitelně vyvíjela směrem „za komunistů to bylo nej“ a „uveď jeden příklad toho, co je teď lepší.“ Vzala jsem to tedy z gruntu a povídám svoboda. Poslední kapka byla, když mi babička řekla: „A co s tou svou svobodou děláš?“ Žiju!! Můžu psát tenhle blog, aniž by mě zavřeli, studuji školu, kterou chci studovat, a mám snoubence z Ameriky. V podstatě úplně celý můj život je určen tím, že máme svobodu. Jak je možné, že lidé nevidí sami u sebe?

Nechci si jen stěžovat, chci se situací něco dělat. A proto bych ocenila, kdyby nerozhodnutí, ale i rozhodnutí voliči vyzkoušeli volební kalkulačku http://volebnikalkulacka.cz/, zabrala mi sotva 10 minut a svůj výsledek chci zveřejnit. Jedná se o rozsáhlejší dotazník skládající se ze 45 otázek z mnoha oblastí, proto jej považuji za více méně vypovídající. Zatím jej vyplnilo téměř 750 tisíc lidí, což není malé číslo, mám radost, že tolika lidem není prezidentská volba lhostejná.

Na závěr chci připojit ještě jeden odkaz. Už dříve jsem tu zmiňovala svou oblíbenou Madeleine Albrightovou a budu ji zmiňovat opět. Tentokrát proto, že se zapojila do projektu „Věrný zůstanu“, který se skládá z výpovědí význačných osobností na téma poválečného Československa. Opět – pro ty, co jsou v časové tísni – jedná se o zhruba pětiminutový rozhovor, který stojí za to slyšet. http://www.vernyzustanu.cz/rozhovory/madeleine-albrightova

Lidé, kteří o informace nestojí, je nehledají. Je proto naší povinností je šířit, aby se dostaly i k těm, kteří je nechtějí slyšet a možná jim otevřely oči. V roce 1948 se komunisté dostali k moci demokratickým způsobem, opakuje se historie? Nechci prezidenta, který byl členem komunistické strany nebo prezidenta, který je žádá o podporu, a co vy?

Kutil Tim

V  Praze bydlím v panelákovém bytě s naprosto úžasnou sestavou lidí. Pokud by však člověk chtěl mít představu o tom, jak moc je všechno slyšet, měl by se podívat na krásnou českou komedii Moderní byt, která trvá pouhých 30 minut, je v ní však vyjádřeno vše.

V tomto semestru jsem si rozvrh složila tak výborně, že do každého předmětu musím dělat něco průběžně, ať už se jedná o přípravu na dílčí testy, prezentace nebo případové studie. Má prokrastinace dosáhla takového stupně, že jsem se pustila do řady více či méně náročných DIY projektů. Chtěla jsem se s vámi podělit o hlavní dva.

Vzhledem k tomu, že při slovu nástěnka se mi vždy vybaví scéna z Pelíšků: „Já jsem ti tu nástěnku chtěl svěřit, ty šmejde,” rozhodla jsem se pro trochu netradiční řešení, a tedy natáhnout zlatou stužku do rámu obrazu, a na tu pak navěsit fotografie. V obchodě s rámy se ukázalo, že má představa o metru je značně zkreslená. Mnou původně navrhovanou velikost rámu jsme tedy vydělili dvěma a dostali jsme se na 50x70cm, což vypadalo přijatelně. Na bytě jsem později zjistila, že mám hřebík, ne však kladivo. Nebyla jsem si jistá, zda můj hluchý soused má doma manželku, a nechtěla jsem na něj jít řvát jako posledně ohledně zapnutí ústředního topení, proto jsem hřebík jednoduše přibila kozačkou. Mohu doporučit, šlo to překvapivě snadně. A zde je konečný produkt:

Druhý projekt se odvíjel od velikosti mého pokoje. Do místnosti 3,5x2m se toho mnoho nevejde, kdyby si snad někdo myslel, že ano. Zoufalý nedostatek dekorací mě donutil ke kreativitě dosud nevídané. Konferenční stolek se do pokoje nevejde, rozhodla jsem se jej tedy nakreslit. Je to značně nízkonákladová záležitost (pro představu polička stála v IKEA pouhých 39 korun). Vše probíhalo pohodově do chvíle, než nastal moment montování samotné poličky. Tatínek mě vybavil křížovým šroubovákem (existuje více druhů šroubováků!!) a dvěma druhy šroubů. Vyhodnotila jsem situaci tak, že krátké šrouby musí stačit. Nestačily. Ve chvíli, kdy jsem na poličku položila vázu s umělými pivoňkami, upadla celá polička se šrouby i kusem zdi. Poučena o svých schopnostech a kvalitě zdi, vzala jsem dlouhé šrouby a poličku přimontovala znovu. Zatím drží, případným návštěvám nedoporučuji si pod poličku sedat nebo na ni něco pokládat.