Jsou tomu již tři týdny, co mi
můj drahý kamarád Brandon poslal svůj použitý telefon – iPhone 4, protože můj
iPhone 3G velmi okázale umíral už od chvíle, kdy jsem ho poprvé (asi před
rokem) zapnula. Ani on, ani já jsme netušili, že skončí na celním úřadě ČR.
Když mi přišla obsílka, rozčílila jsem se. Kvůli sobě, kvůli němu a kvůli lesům
mé krásné země. Dopis obsahoval 8, slovy osm formulářů a k tomu můj balíček,
vyfocený ze všech stran, pokaždé na formátu A4. Proč mi posílají fotky mého
balíčku místo mého balíčku??
Odhodlala jsem se, i přes svůj
odpor k rozhovorům s cizími lidmi přes telefon, vzmužit se a zavolat
jim. Když mi poradili, aby mi Brandon poslal dopis popisující výše zmíněný
iPhone a jeho cenu, upozornila jsem je na fakt, že při jejich rychlosti by se
sem dopis dostal zhruba za tři týdny za předpokladu, že už by byl dva dny
odeslaný, přičemž můj telefon měl putovat zpět do USA za ani ne dva týdny.
Spokojí se tedy prý s e-mailem. To byl pátek.
Pondělí… Ve 4 hodiny jsem
dorazila na celní úřad. Pořadí pater, jak jsem je navštívila: 1-3-1-3-2-3-1. Na
jeden papír jsem dostala v přepočtu asi 7 razítek a nálepek od 5 různých lidí
sídlících v různých patrech, které jsem musela navštěvovat právě v takovém
pořadí, aby úkony po sobě následující nemohly proběhnout v jednom patře.
Během mých přesunů z jednoho
patra do druhého jsem nacházela zcela zoufalé lidi pokoušející se o to samé, co
já – dostat svůj balík. Když jsem narazila na plačící pár nějakých cizinců,
kteří se se striktně česky mluvícími úředníky nemohli domluvit, zželelo se mi
jich a na chvíli jsem bezplatně prováděla překladatelský servis. Brzy se mi
ovšem začali kupit potenciální zákazníci, mezi nimiž se informace o člověku
mluvícím více než jedním jazykem začala šířit jako mor. Vymluvila jsem se tedy
mazaně, že musím na záchod, neboť jsem si byla vědoma, že mi zbývá navštívit už
pouze výdejnu, můžu proto nepozorovaně zmizet. Když jsem se dostala ke skladu,
pán mi vesele oznámil, že on už je poslední!! Na to jsem odpověděla, že jestli
mi lže, tak vyskočím z okna. Drahý zaměstnanec tohoto prokletého úřadu
hbitě zareagoval slovy: „Ale vždyť jste v prvním patře...“ Ano, o tom, v jakém
patře se nacházím, jsem ztratila přehled již někdy po třetím přesunu.
Když jsem se dostala ven a nadechla se krásného Pražského smogu, cítila jsem se svobodná jako nikdy dřív.
